Krajinářská trápení

Padá ti to!

Dnes už i mobil pro vaši babičku umí fotit. A umí také na displej promítnout svislé a vodorovné linie. Využijte je k tomu, abyste měli horizont rovně a vertikální záležitosti zase svisle. Křivost snímku poznáte na první dobrou u fotek od moře, kde si všimne snad každý, že horizont není rovnoběžný s okrajem fotky.
Když už takovou fotku třeba omylem pořídíte, jde to v postprocesu snadno napravit. Někdy. Pokud máte širší objektiv a fotíte složitou scénu, například rybník nepravidelného tvaru, u kterého rostou nakřivo stromy, do záběru se připlete cesta a v popředí je ještě molo, můžete při „rovnání“ fotky dostat tik v oku nebo záchvat vzteku. Ale ve většině případů je to otázka deseti vteřin, tak na to myslete, ať už máte v ruce mobil anebo DSLR za tři výplaty. A zapomeňte na to, že to vokecáte tim, že jse do fotky chtěli vnést dynamiku.

To máme ale dneska hezky, co?

99 % populace si pochvaluje to krásné „teplíčko a sluníčko“. Fakt nechápu, co všichni máte proti sychravým podzimním dnům, kdy pro mlhu a déšť nevidíte dál, jak padesát metrů. Když máte „azůro“ bez mráčku a slunce nad hlavou, tak můžete chytat leda tak lelky, bronz nebo úpal. Ostré světlo, stíny utopené ve tmě a na co slunce svítí, to je pro změnu přepálené. Většinou pořídíte nudné, popisné, nemastné, neslané pohlednicové foto, v horším případě takový ten cvak, který upadne v zapomnění v okamžiku pořízení.

Pásovec

To si takhle jdete krajinou a máte nutkání udělat krajinářskou fotografii. To se prostě občas lidem stává. Když máte štěstí na hydrometeorologické podmínky, máte dost velkou šanci, že uděláte pěknou a zajímavou fotku. Anebo uděláte fotku s několika pruhy. Pole, louka, řeka, za tím tmavší pruh stromů, nad tím nebe. Úplně nejčastěji vznikají fotky typu „pásovec“ po výšlapu na terénní nerovnost. Jak se někdo dostane na kopec, začne ho svrbět prst na spoušti, neudrží se, namíří objektiv k obzoru a TADÁ! „pár_vodorovných_pruhů.jpg“ je na světě. Před „pásovcem“ vás nezachrání ani jeden barevný strom mezi zelenými, větrné elektrárny v dáli, červánky ani balík slámy na poli. Extrém je pak cokoli, co vyleze z režimu panorama. Rozbijte focenou scénu nějakým výrazným prvkem, který bude od zbytku fotky oddělen jak barevně, tak geometricky. Cesta, skála, koleje, strom, silo, silnice, včelín nebo třeba most.

Je jedno, v kolik to fotíte. Vždycky z toho budou jen barevné pásy.

Chaos

Při trmácení se terénem se vám naskytne nejeden krásný výhled do krajiny. Většinou vás zaujme jedna věc. Krásně nasvícený strom s barevným listím, červánky na obzoru, pruh mlhy na poli a co já vím, co ještě. Co uděláte? Namíříte objektiv, cvak a máte fotku. U monitoru pak bádáte v paměti, proč jste to vůbec fotili. Krásně nasvícený strom zabírá jednu padesátinu fotky a okolo jsou stromy krásně nenasvícené, silnice a rozježděná blátivá cesta. Červánky jsou schovány za křovím dekorovaným igelitovou taškou a zelenou PETkou, plotem s reklamou na místí autoservis a kontejnerem. Místo mlžné fotky máte deset pixelů šedivý pruh přes obyčejnou fotku pole. U krajinek je důležité podívat se na celou scénu. Zkontrolovat, zda pro samé nadšení do fotky nezakomponujete něco, co tam vážně nechcete, a zda to, kvůli čemu fotku pořizujete, je na fotce dostatečně dominantní.

Rady od nejprofíkovatěších profíků

Na netu je snad víc fotografů, kteří dávají ty nejlepší rady z nejlepších, než kompilací nehod ze sovětských silnic. Někteří „tutorialisti“ mají velice inspirativní videa a je radost u nich proprokrastinovat hodiny. Jenže časem zjistíte, že jeden vám doporučuje bez stativu ani nevycházet z domu, druhý by z ruky fotil snad i hvězdnou oblohu. Jeden tvrdí, že bez sady filtrů jste odsouzeni k nezdaru, další vás přesvědčuje, že v postprocesu z RAWu zachráníte úplně všechno, abyste v dalším videu žasli nad tím, že RAW je fosilní přežitek. Jeden fotí, kudy chodí, další zase na dvoudenním treku pečlivě vybírá lokace, dvakrát je jde ráno zkontrolovat s kompaktem, aby se napotřetí vrátil s kompletní výbavou, udělal třicet snímků jedné scény a tu pak pospojoval do dokonalého obrazu s maximálním dynamickým rozsahem a hloubkou ostrosti.

A jak tedy na krajinky?

Tahejte s sebou foťák všude. Foťte kde co a až budete mazat devadesát fotek ze sta, tak si všímejte, co na fotkách bylo špatně, proč nebyly ničím výjimečný. Pak zjistíte, kdy vzít stativ, kdy nasadit polarizační filtr anebo neutrální a jestli filtr vůbec potřebujete. Nebuďte leniví a občas si klekněte, lehněte anebo naopak vylezte na strom. Nejlepší podmínky pro focení nastávají v okamžiku, kdy si řeknete, že je venku hnusně (pokud tedy nejste milovník sychravých dnů, jako já) anebo si necháte foťák doma - osobně milionkrát otestováno.

P.S. Všechny odstrašující případy jsem vyhrabal ze svého archivu, abyste věděli, že i já jsem pořídil spousty odstrašujících případů!